6 kroků k lepšímu sebevědomí:Nečekejte, až vám někdo dovolí žít vlastní život

Když nyní sleduji internet či sociální sítě, tak sebevědomí je pojem, který dnes používáme možná až příliš často, ale přesto mu ve skutečnosti rozumíme méně, než si připouštíme, protože zdravé sebevědomí není hlasité, nepotřebuje se neustále dokazovat a už vůbec nespočívá v tom, že člověk každému kolem sebe ukazuje, jak je úspěšný, silný nebo výjimečný. Mnohem častěji se pozná podle úplně obyčejných věcí, tedy podle toho, že člověk umí říci „NE“, když něco nechce, že se nepotřebuje omlouvat za každý vlastní názor, že se dokáže smířit s tím, že ne všichni ho budou mít rádi, a hlavně podle toho, že nežije permanentně podle očekávání ostatních. Právě tady je podle mě jádro problému, protože velká část lidí nežije svůj život úplně podle sebe, ale spíše podle neviditelného seznamu požadavků, který jim napsala rodina, okolí, společnost, kolegové, sociální sítě, partner nebo někdy jen jejich vlastní strach z odmítnutí. Chceme být přijati, chceme působit úspěšně, chceme, aby nám ostatní rozuměli a schvalovali naše rozhodnutí, a když se to neděje, začínáme pochybovat sami o sobě, přestože by právě opak měl být znakem dospělosti, rozumu – tedy schopnost unést, že někdo náš život hodnotí jinak, než bychom si přáli.

Sebevědomí podle mě nevzniká tím, že vám svět potvrdí, že jste dost dobří. To je za mne úsměvné. Vzniká mnohem dříve, ve chvíli, kdy se rozhodnete, že svou vlastní hodnotu nebudete neustále nechávat oceňovat někým jiným, protože to je trochu jako kdybyste vlastnili firmu a každý den měnili její hodnotu podle nálady náhodných lidí na ulici. Jednou vám někdo řekne, že jste skvělí, a vy máte výborný den, druhý den vás někdo kritizuje, a najednou máte pocit, že všechno, co děláte, je špatně. Takový systém je neudržitelný, protože vás odsuzuje k permanentní závislosti na vnějším hodnocení. A pokud člověk chce žít svobodněji, musí si postupně vybudovat mnohem stabilnější vnitřní kompas.

                                                  Buďte si vědomi své ceny

Být si vědom své ceny neznamená chodit po světě s přesvědčením, že jsem lepší než všichni ostatní, protože to bývá spíše projev nejistoty než skutečné sebedůvěry. Opravdové sebevědomí je mnohem klidnější a nepotřebuje tolik diváků včetně sociálních sítí. Člověk, který ví, co umí, co už zvládl, jaké má limity a v čem naopak potřebuje pracovat, se obvykle nemusí neustále porovnávat s ostatními, protože chápe, že hodnota člověka není závod, ve kterém musí někdo vyhrát a někdo prohrát. Můžete vedle sebe mít člověka, který vydělává více peněz, má větší firmu, lepší auto nebo větší společenské uznání, a přesto to nemusí absolutně nic vypovídat o vaší vlastní hodnotě.

Problém je, že naše prostředí nás velmi intenzivně učí přesnému opaku. Sociální sítě jsou permanentní výkladní skříní cizích úspěchů, každý je šťastný, bohatý, má milóny, krásné zážitky vším tím se to jen „hemží“ a člověk si na nich během několika minut může velmi snadno vytvořit dojem, že všichni ostatní mají lepší život, lepší vztah, lepší práci, lepší postavu, více peněz a více zážitků. Jenže to je iluze, protože porovnáváme svůj celý život, včetně neúspěchů, pochybností, problémů a obyčejných dnů, s pečlivě vybranými momenty života někoho jiného. Vidíme fotografii z dovolené, ale nevíme, jaký je ten vztah mimo objektiv fotoaparátu. Vidíme nové auto, ale nevidíme úvěrovou smlouvu. Vidíme úspěšného podnikatele, ale nevidíme deset let stresu, chyb, dluhů a nocí, kdy nevěděl, jestli firma přežije. Nikdo nechce veřejně prezentovat svůj neúspěch či chvíle, kdy není zrovna v pohodě nebo nešťastný. 

A právě proto je nebezpečné odvozovat vlastní hodnotu z porovnávání, které je od začátku metodologicky špatně. NEPOROVNÁVEJTE SE!!! Vy jste ORIGINÁL!

Člověk, který zná svou cenu, si dokáže nastavit hranice. Nenechá si donekonečna vysvětlovat, že je málo dobrý, málo úspěšný, málo chytrý nebo málo ambiciózní. Nenechá si svou hodnotu určovat podle toho, zda se zrovna někomu hodí, zda někomu vyhovuje nebo zda zapadá do představy o tom, jak by měl žít. A přitom to nemusí znamenat žádný konflikt. Někdy je největším projevem sebevědomí právě schopnost odejít v klidu, bez velkého dramatu, bez nekonečného vysvětlování a bez potřeby mít poslední slovo.

                                                   Přijměte se takoví, jací jste

Trvalo mi to dlouho, ale přijetí sebe samého je možná jedna z nejčastěji špatně pochopených věcí v osobním rozvoji, protože mnoho lidí si pod tím představuje rezignaci, tedy něco ve smyslu „takový jsem, tak se s tím smiřte“. Jenže zdravé sebepřijetí neznamená, že se nemáte měnit. Znamená pouze, že změna nevychází z nenávisti k sobě samému. To je zásadní rozdíl. Můžete chtít být štíhlejší, vzdělanější, bohatší, výkonnější nebo klidnější, ale je velký rozdíl mezi tím, když na sobě pracujete proto, že vám na vašem životě záleží, a tím, když na sobě pracujete proto, že se považujete za nedostatečného.

Každý člověk má nějakou minulost, které by se nejraději vyhnul, rozhodnutí, která dnes hodnotí jinak, věci, které měl říct, ale neřekl, a věci, které řekl, i když je říct neměl. To je normální. Člověk není hotový produkt, ale neustále se měnící proces, a pokud se budete celý život soudit za chyby, které jste udělali v jiné životní etapě, stanete se vlastním doživotním žalobcem. To je velmi vyčerpávající způsob existence. Samozřejmě že odpovědnost je důležitá a některé chyby se nedají jen tak zamést pod koberec, ale odpovědnost neznamená nekonečný trest. Někdy je zdravější říci si: ano, tohle jsem udělal špatně, něco jsem pochopil a dnes bych jednal jinak. A pokračovat dál.

Sebepřijetí také znamená přestat zoufale kopírovat životy ostatních. Inspirace je výborná věc, ale kopírování má své limity. Někdo může být skvělý podnikatel a zároveň žít způsobem, který by vám vůbec nevyhovoval. Někdo může mít obrovský profesní úspěch, ale zaplatil za něj cenou, kterou byste platit nechtěli. Každý máme jinou povahu, jiné priority, jiný temperament a jinou toleranci k riziku. Ne každý potřebuje obrovskou firmu, ne každý potřebuje veřejné uznání a ne každý chce mít kalendář zaplněný od rána do večera. Pro někoho je úspěch růst, pro jiného klid. Pro někoho svoboda, pro jiného stabilita. A žádná z těchto variant není automaticky méně hodnotná.

                                      Najděte si čas na to, co právě vy chcete

Jednou z největších iluzí dospělého života je věta „nemám čas“. Ve většině případů to není úplně pravda. Přesnější by bylo říci „nedávám tomu prioritu“. To není kritika, ale prosté konstatování, protože čas máme všichni stejný, jen ho různě alokujeme. A je až překvapivé, kolik času člověk dokáže věnovat věcem, které ho vlastně nebaví, lidem, kteří ho vyčerpávají, schůzkám, které nikam nevedou, nebo bezmyšlenkovitému procházení obsahu, který si za hodinu ani nepamatuje, a přitom tvrdí, že nemá ani třicet minut na pohyb, knihu, vlastní projekt nebo jen obyčejné ticho.

Čas je přitom jeden z mála zdrojů, který opravdu nejde doplnit. Peníze se dají vydělat znovu, podnikání se dá obnovit, kariéra se dá změnit, ale den, který jste prožili, už nikdy nedostanete zpět. Přesto se k času chováme někdy méně zodpovědně než k penězům. Dovolíme ostatním, aby si z něj brali stále větší kusy, protože máme pocit povinnosti, slušnosti nebo strach, že někoho zklameme. A právě tady se často ukazuje rozdíl mezi zdravými hranicemi a životem, který řídí cizí očekávání.

Najít si čas pro sebe přitom nemusí znamenat žádnou dramatickou změnu životního stylu. Nemusíte odjet na měsíc do hor ani změnit práci. Někdy stačí pravidelně dělat něco, co patří jen vám a co nemá žádný praktický účel. Číst. Cvičit. Jít se projít. Sedět chvíli bez telefonu. Učit se něco, co vás zajímá. Psát. Poslouchat hudbu. Stavět vlastní projekt. Člověk má totiž tendenci považovat za hodnotné jen to, co je produktivní nebo finančně měřitelné, ale psychika takto nefunguje. Potřebuje také prostor, ve kterém není pořád někomu k dispozici.

                                                    Říkejte to, co si myslíte

Říkat svůj názor neznamená být hrubý, konfliktní nebo bezohledný, jak se někdy lidé snaží omlouvat vlastní nevychovanost větou „já jsem prostě upřímný“. Skutečná upřímnost nepotřebuje agresi. Je to schopnost formulovat svůj postoj přesně a klidně, i když není populární. A právě to je velmi důležitá součást sebevědomí, protože člověk, který se neustále přizpůsobuje jen proto, aby nikoho nezklamal, postupně ztrácí kontakt s tím, co vlastně chce on sám.

Mnoho lidí se vyhýbá konfliktu za každou cenu. Říkají ano, i když chtějí říci ne, přijímají další úkoly, i když nemají kapacitu, souhlasí s podmínkami, které považují za nevýhodné, a mlčí tam, kde by se měli ozvat. Krátkodobě to vypadá jako pohodlná strategie, protože se vyhnete nepříjemnosti, ale dlouhodobě za ni platíte vysokou cenu. Frustrací, vyčerpáním a pocitem, že váš život řídí někdo jiný. Každý chce být v očích druhých tzv. Normální, ale žijeme v době, kdy „NORMÁLNÍ JE BÝT NENORMÁLNÍ“ nebo to nazvěte třeba nekonvenční či tzv. vyčnívající z davu a jít proti proudu. Za mě vždy tento přístup je JASNÁ VOLBA!

Schopnost říci „ne“ je proto podle mě jedna z nejdůležitějších životních dovedností. Každé vaše ano totiž znamená ne něčemu jinému. Když souhlasíte s další schůzkou, přestože ji považujete za zbytečnou, říkáte ne svému času. Když znovu ustoupíte člověku, který nerespektuje vaše hranice, říkáte ne vlastnímu respektu. Když se bojíte odmítnout něco jen proto, aby si o vás někdo nemyslel něco špatného, ve skutečnosti mu dáváte velkou moc nad svým životem.

A samozřejmě platí, že ne každý názor, který máme, musí být správný. Sebevědomí není přesvědčení, že se nemýlím. Právě naopak. Sebevědomý člověk si dokáže vyslechnout kritiku, vzít si z ní to užitečné a zbytek nechat být. Ego potřebuje mít pravdu. Sebevědomí potřebuje rozumět situaci. To je velký rozdíl.

                                                               Mějte naději

Naděje bývá někdy prezentována příliš sladce, jako kdyby stačilo pozitivně myslet a všechno se nějak samo vyřešilo. Tak svět samozřejmě nefunguje. Některé problémy jsou skutečné, některé ztráty bolí, některá rozhodnutí mají tvrdé důsledky a některé životní etapy jsou zkrátka těžké. Není potřeba to lakovat na růžovo. Jenže z toho ještě neplyne, že je situace bezvýchodná.

Naděje není přesvědčení, že všechno dopadne dobře. Je to ochota připustit, že existuje další možnost, další krok nebo cesta, kterou zatím nevidíme. A to má obrovský psychologický význam. Člověk, který věří, že problém může mít řešení, se chová jinak než člověk, který se předem vzdal. Hledá informace, mluví s lidmi, zkouší nové varianty, mění strategii. Naděje je proto mnohem praktičtější, než se zdá. Není to pasivní čekání, ale forma energie.

Každý z nás někdy zažil problém, který v daném okamžiku vypadal obrovsky, a o pár let později mu připadal téměř banální. Čas totiž mění perspektivu. Když jsme uvnitř problému, vidíme jen jeho velikost. A právě proto bychom měli být velmi opatrní před definitivními soudy typu „už je konec“, „nic nemá smysl“ nebo „tohle už se nezmění“. Možná se to skutečně nevyřeší tak, jak chceme, ale to neznamená, že se neobjeví jiná varianta.

Ze zkušenosti vím, že jeden neúspěch není životní verdikt. Jedna špatná investice z vás nedělá špatného investora. Jedna neúspěšná firma neznamená, že už nemáte podnikat. Jeden vztah, který skončil, neurčuje všechny budoucí vztahy. A jedna chyba nemusí být identitou člověka na celý život.

                             Zbavte se lidí, kteří ve vašem životě nemají co dělat

Tento bod je asi nejcitlivější, protože vztahy nejsou jednoduché a není rozumné každého, kdo nás někdy naštve, okamžitě vymazat ze života. Lidé mají špatné dny, konflikty jsou normální a žádný vztah není permanentně harmonický. Něco jiného je však dlouhodobá dynamika, ve které vás někdo opakovaně shazuje, manipuluje, bere vám energii, zpochybňuje každý váš krok nebo se ozývá jen ve chvíli, kdy něco potřebuje.

Takové vztahy jsou drahé. Ne vždy finančně, ale téměř vždy psychologicky a časově. Člověk často velmi dlouho udržuje nefunkční vztah jen proto, že trvá dlouho. „Známe se dvacet let.“ Dobře, ale délka vztahu sama o sobě není důkaz jeho kvality. Některé vztahy patřily do určité životní etapy a ta skončila. To není tragédie. Lidé se mění a někdy se jejich cesty přirozeně rozejdou.

Takzvaní energetičtí upíři, jak už jsem zmiňoval v předešlém článku, tak zní trochu jako pojem z laciné ezoterické knihy, ale ve skutečnosti velmi přesně popisují určitý typ člověka. Po setkání s ním jste unavení. Každý problém je bez řešení, každý nový nápad předem špatný, každý úspěšný člověk měl určitě jen štěstí nebo něco podvedl. Když jim řeknete, co chcete udělat, místo podpory dostanete seznam důvodů, proč to nepůjde. A často je zajímavé, že nejvíce pochybností vám dávají právě lidé, kteří sami nikdy nic podobného nezkusili.

Okolí nás ovlivňuje víc, než si připouštíme. Pokud jste mezi lidmi, kteří něco budují, učí se, sportují, pracují na sobě a hledají řešení, bude vám takové chování časem připadat normální. Pokud jste mezi lidmi, kteří neustále kritizují, stěžují si a hledají důvody, proč všechno nejde, začne vám zase normální připadat tohle. Člověk je společensko- sociální tvor a prostředí si postupně zapisuje do vlastního myšlení. Proto není vůbec jedno, koho kolem sebe máte.

A právě tady se všechny předchozí kroky začínají skládat dohromady. Když si uvědomíte vlastní hodnotu, začnete přirozeně lépe chránit své hranice. Když se přijmete, nebudete tolik závislí na souhlasu druhých. Když si začnete dělat čas na to, co chcete vy, možná poprvé po dlouhé době zjistíte, co to vlastně je. Když se naučíte říkat svůj názor, přestanete žít jen podle očekávání okolí. Když si zachováte naději, nebudete každou překážku vnímat jako definitivní rozsudek. 

A když se dokážete vzdálit od vztahů, které vás dlouhodobě vysávají, vytvoříte prostor pro lidi, vedle kterých nemusíte neustále dokazovat vlastní hodnotu.

Skutečné sebevědomí totiž často nevypadá nijak spektakulárně. Není to hlučný člověk, který ovládne místnost, ani někdo, kdo má potřebu na každém kroku demonstrovat vlastní úspěch. Někdy je sebevědomí mnohem tišší. Je to člověk, který umí říct „nevím“ nebo „uznávám svou chybu“, zamyslím se. Umí odejít z prostředí, které mu neprospívá. Umí být chvíli sám. Nepotřebuje vyhrát každou hádku. Dokáže změnit názor, když dostane lepší argument. A hlavně nemusí žít tak, aby s ním byli všichni spokojeni.

Možná právě v tom je jedna z největších forem osobní svobody. Uvědomit si, že váš život není referendum, ve kterém potřebujete většinu hlasů. Nemusíte každému obhajovat, proč jste změnili práci, proč jste ukončili vztah, proč jste začali podnikat, proč jste se přestěhovali nebo proč chcete něco úplně jiného než lidé kolem vás. Někteří vás stejně nepochopí, což mě osobně se stává často, ale už jsem se s tím smířil. Někteří vás budou kritizovat bez ohledu na to, co uděláte. Jsem už ve stavu, kdy spíše ten nesouhlas a kritiku očekávám a když nepřichází, tak si říkám: „Co se děje?“ Když budete úspěšní, budete podle nich namyšlení. Když neuspějete, budou tvrdit, že to věděli. Když se změníte, řeknou, že už nejste jako dřív. Když se nezměníte, budou se ptát, proč stojíte na místě.

Proto možná není potřeba snažit se vyhrát hru, kterou vyhrát nejde.

Sebevědomí nevzniká ze dne na den a není to žádná magická mentální technika. Vzniká v drobných rozhodnutích, která opakujete každý den. Jednou řeknete „ne“, kde jste dřív automaticky řekli „ano“. Jindy přestanete někomu vysvětlovat něco, co vysvětlovat nemusíte. Začnete se méně srovnávat. Uděláte si čas pro sebe. Přestanete udržovat vztah jen ze zvyku. Uděláte něco, čeho jste se báli. A postupně se začne měnit nejen to, jak vás vidí ostatní, ale hlavně to, jak se díváte sami na sebe.

A možná je právě to jedna z nejlepších investic, které můžete v životě udělat. Ne investice do majetku, pozice nebo image, ale do schopnosti stát pevně ve vlastním životě a nenechat si vlastní hodnotu každý den přepočítávat cizími názory. Protože pokud svou cenu neznáte vy, vždycky se najde někdo, kdo vám ji velmi ochotně stanoví za vás.

Na konci dne je totiž jedna věc velmi jednoduchá, že tenhle život za vás nikdo jiný neodžije. Ostatní vám mohou radit, kritizovat vás, hodnotit vaše rozhodnutí a mít na všechno svůj názor, ale důsledky vašich rozhodnutí budete žít především vy.

A proto si někdy stojí za to položit jednu obyčejnou otázku:

„Kdybych přestal řešit, co si o mně myslí ostatní, žil bych svůj život stejně jako dnes?“

Pokud ano, pravděpodobně jste na dobré cestě. Pokud ne, možná není potřeba měnit celý svět. 

Možná stačí začít několika vlastními rozhodnutími.

                                                                                                         JUDr.Milan Koštůr,LL.M.