Proč české soudy rozhodují nepředvídatelně?

Když se dva lidé dostanou do právního sporu, velmi často položí advokátovi stejnou otázku: „Vyhrajeme?“ A právě zde vzniká první konflikt mezi očekáváním klienta a skutečným fungováním práva. Klient často očekává odpověď podobnou matematickému výpočtu. Máme smlouvu, máme důkazy, zákon něco říká, takže výsledek by měl být předem známý. Jenže právo není matematika a soud není kalkulačka, do které vložíte několik faktů a na druhé straně vypadne jediná správná odpověď. 

To neznamená, že české soudnictví funguje náhodně nebo že každý soudce může rozhodnout podle osobních sympatií. Znamená to, že mezi textem zákona a konkrétním rozsudkem existuje několik vrstev interpretace, dokazování, procesních pravidel a hodnotového posuzování. Právě v tomto prostoru vzniká nejistota, kterou účastníci soudních řízení často vnímají jako nepředvídatelnost. Zkušení advokáti proto obvykle neslibují jistý výsledek. Pracují s pravděpodobností, scénáři a rizikem. Neptají se jen „Co říká zákon?“, ale také „Co dokážeme prokázat?“, „Jak tuto otázku řešily vyšší soudy?“, „Je skutková situace skutečně srovnatelná s předchozími případy?“, „Jaké procesní riziko existuje?“ a především „Co se stane, pokud soud naši argumentaci nepřijme?“ Právě tento způsob uvažování odlišuje profesionální právní strategii od prostého přesvědčení, že mít pravdu automaticky znamená vyhrát soudní spor.

Zákon nikdy nedokáže popsat celý život

Jednu z nejvlivnějších teorií moderní právní filozofie formuloval britský právní filozof H. L. A. Hart. Upozorňoval na takzvanou otevřenou texturu práva. Jednoduše řečeno: zákonodárce může pravidlo formulovat velmi přesně, ale nikdy předem nepředvídá všechny situace, které mohou v budoucnu nastat. Každý běžný právní pojem má jasné jádro a současně hraniční případy. Pokud právní předpis zakáže vjezd „vozidlům“ do určitého prostoru, automobil je jednoduchý případ. Co ale elektrický invalidní vozík, dětské elektrické autíčko, pracovní stroj nebo technologické zařízení, které v době vzniku pravidla vůbec neexistovalo? Přesně stejný problém vzniká u pojmů jako přiměřenost, dobré mravy, péče řádného hospodáře, důležitý důvod, bez zbytečného odkladu nebo spravedlivé uspořádání poměrů. Český právní řád podobných otevřených pojmů používá velké množství a používá je záměrně. Kdyby totiž měl zákonodárce napsat samostatné pravidlo pro každou možnou životní situaci, právní řád by se stal nekonečným a stejně by nikdy nebyl úplný. Soudce proto někdy musí určit, zda konkrétní případ ještě spadá pod obecné pravidlo, nebo už ne. Dva skutkově podobné případy mohou mít jeden detail, který soud považuje za právně rozhodující. Z pohledu účastníka mohou případy vypadat totožně. Z pohledu soudu ale totožné být nemusí.

U soudu nerozhoduje jen to, co se stalo, ale co dokážete prokázat

To je jedna z nejtvrdších lekcí soudní praxe. Člověk může být subjektivně přesvědčen, že má stoprocentně pravdu, a přesto spor prohrát. Soud totiž nemůže jednoduše převzít jeho verzi událostí jako fakt. Musí rozhodovat na základě procesně použitelných tvrzení a důkazů. Představte si podnikatele, který tvrdí, že zákazník ústně objednal dodatečné práce za 300 000 Kč. Práce byly skutečně provedeny a podnikatel může být přesvědčen, že dohoda byla naprosto jasná. Zákazník ale tvrdí, že dodatečné práce považoval za součást původní ceny. Neexistuje e-mail, dodatek smlouvy ani jiný jednoznačný dokument. Spor se pak nemusí rozhodovat podle toho, kdo objektivně „má pravdu“ v běžném slova smyslu, ale podle toho, která tvrzení byla dostatečně prokázána a koho zatěžovalo důkazní břemeno. Profesionální právníci proto rozlišují mezi skutečností a prokazatelnou skutečností. Tento rozdíl může mít hodnotu milionů korun. Právě proto advokát často věnuje více pozornosti e-mailům, zápisům, smlouvám, svědkům, účetním dokumentům a chronologii událostí než dlouhému morálnímu vysvětlení klienta o tom, proč se druhá strana zachovala nespravedlivě. Soudní řízení není rekonstrukcí celého lidského života. Je procesem, ve kterém se právně významná fakta musí dostat před soud způsobem, který procesní pravidla dovolují.

Česká republika nemá klasický systém závazného precedentu

V amerických nebo britských filmech často slyšíme větu: „Existuje precedent.“ Anglosaské právní systémy jsou silně spojeny s principem stare decisis, tedy s představou, že předchozí soudní rozhodnutí mohou být pro další soudy závazná. Česká republika patří ke kontinentální právní tradici, kde je výchozím pramenem práva především zákon. To ale neznamená, že předchozí rozsudky nemají význam. Naopak. Judikatura Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu může být pro výklad práva zásadní. Rozdíl spočívá v mechanismu jejího působení. Český občanský zákoník dokonce obsahuje pozoruhodné pravidlo v § 13. Člověk, který se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho případ bude rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý případ, který se s ním shoduje v podstatných znacích. Pokud má být rozhodnut jinak, má mít účastník právo na přesvědčivé vysvětlení odchylky. To je velmi důležitá pojistka právní jistoty. Současně ale obsahuje klíčová slova „v podstatných znacích“. A právě zde vzniká prostor pro spor. Které znaky jsou podstatné? Je jedna odlišná smluvní věta dostatečným důvodem pro jiný výsledek? Změní situaci rozdílné chování stran po uzavření smlouvy? Je starší judikát použitelný i po změně zákona? Profesionální právník proto nehledá jen rozsudek, jehož nadpis vypadá podobně. Zkoumá skutkový základ, právní otázku a důvod, proč soud rozhodl právě tak.

Jediný judikát není právní strategie

Internet výrazně změnil způsob, jakým veřejnost pracuje s právem. Klient dnes často přijde k advokátovi s vytištěným rozhodnutím a řekne: „Nejvyšší soud už to rozhodl, takže musíme vyhrát.“ Problém je, že jeden rozsudek nemusí představovat ustálenou judikaturu. Profesionální právní analýza proto nepracuje pouze s otázkou, zda existuje rozhodnutí podporující naši pozici. Zkoumá vývoj celé rozhodovací linie. Existují novější rozsudky? Byl právní názor zopakován? Převzal jej Ústavní soud? Existují rozhodnutí opačná? Změnila se právní úprava? V českém systému navíc existují mechanismy určené právě ke sjednocování rozdílné rozhodovací praxe. Pokud se například senát Nejvyššího soudu chce při rozhodování odchýlit od určitého dřívějšího právního názoru, právní řád obsahuje mechanismus velkého senátu. Nejvyšší správní soud používá pro obdobné situace rozšířený senát podle soudního řádu správního. Existence těchto mechanismů sama ukazuje důležitou skutečnost: rozdílné právní názory nejsou jen teoretický problém. Právní systém s nimi počítá a vytváří instituce, jejichž úkolem je rozpory postupně sjednocovat.

Judikatura se může změnit a někdy se změnit musí

Kdyby soudy nikdy nezměnily názor, právo by se mohlo stát dokonale předvídatelné, ale zároveň by zamrzlo v minulosti. Společnost se mění, technologie se mění, obchodní modely se mění a mění se i naše chápání základních práv. Právní jistota proto není absolutní zákaz změny judikatury. Jde spíše o požadavek, aby zásadní změna nebyla svévolná a byla dostatečně odůvodněná. Tento problém řeší nejen české soudy, ale i Evropský soud pro lidská práva. Ve věci Beian proti Rumunsku z roku 2007 se například zabýval rozpornou rozhodovací praxí nejvyššího soudu a jejím dopadem na princip právní jistoty. Naopak velký senát ve věci Nejdet Şahin a Perihan Şahin proti Turecku v roce 2011 zdůraznil, že samotná existence rozdílů v judikatuře automaticky neznamená porušení Evropské úmluvy. Důležité je mimo jiné to, zda jsou rozpory hluboké a dlouhodobé a zda právní systém disponuje mechanismem pro jejich odstranění. Evropské právo tedy nevyžaduje robotickou jednotnost. Vyžaduje systém, který dokáže rozdíly rozumně vysvětlovat a řešit.

Soudce neposuzuje jen pravidlo, ale také konflikt principů

Právní filozof Ronald Dworkin upozorňoval na to, že v obtížných případech právo nepracuje pouze s jasnými pravidly typu „pokud A, potom B“, ale také s principy. Typickým příkladem je konflikt svobody projevu a ochrany osobnosti. Oba principy jsou právně významné. Nelze jednoduše říci, že jeden z nich vždy vítězí. Soud musí posuzovat konkrétní okolnosti. Šlo o veřejně činnou osobu? Měla zveřejněná informace veřejný význam? Byla tvrzením faktu, nebo hodnotícím soudem? Jakým způsobem byla získána? Jak závažný byl zásah do soukromí? Podobně funguje proporcionalita v ústavním právu. Výsledek může záviset na vážení několika legitimních zájmů. Z pohledu klienta to může působit nepředvídatelně, protože neexistuje jediná jednoduchá zákonná věta, která odpověď poskytne. Z pohledu právní teorie však nejde o chybu systému. Jde o důsledek toho, že právní řád chrání několik hodnot současně.

Dva téměř stejné případy mohou být právně úplně jiné

Zkušený litigátor čte rozhodnutí jinak než laik. Laik hledá podobný příběh. Profesionál hledá rozhodný skutkový znak. Představme si dva pracovní spory o výpověď. V obou případech zaměstnavatel tvrdí porušení povinností. V prvním případě ale existují předchozí písemná upozornění, jasná interní pravidla a opakované jednání zaměstnance. Ve druhém případě šlo o jediný incident, pravidla byla nejasná a zaměstnavatel obdobné jednání jiných pracovníků dlouhodobě toleroval. Pro veřejnost mohou oba případy vypadat jako „výpověď za porušení povinností“. Právně však může jít o dramaticky odlišné situace. Stejný problém se objevuje u náhrady škody, smluvních sporů, rodinného práva i trestních věcí. Právníci proto někdy používají téměř detektivní metodu. Neptají se jen, které rozhodnutí je tematicky podobné. Hledají, který fakt v minulém případě skutečně převážil.

Existuje rozdíl mezi právní nejistotou a soudcovskou svévolí

Tento rozdíl je zásadní. Složitý případ může mít dva právně obhajitelné výsledky, aniž by jeden z nich byl svévolný. Soudce musí svůj závěr odůvodnit, vypořádat se s podstatnou argumentací a respektovat procesní práva účastníků. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje význam zákazu překvapivých rozhodnutí, předvídatelnosti a řádného odůvodnění jako součástí spravedlivého procesu. Překvapivé rozhodnutí neznamená jednoduše rozsudek, který účastníka překvapil. Jde o situaci, kdy soud založí výsledek na právním nebo skutkovém důvodu, k němuž účastníci neměli reálnou možnost se vyjádřit. Profesionální právník proto nesleduje pouze konečný verdikt. Kontroluje také proces, kterým se k němu soud dostal. Mohl klient reagovat na rozhodující argument? Vypořádal soud zásadní důkazy? Vysvětlil odchylku od relevantní judikatury? Právě kvalita odůvodnění je jedním z hlavních nástrojů, který odděluje legitimní soudcovské uvážení od libovůle.

Velká část skutečně jasných případů se k soudu vůbec nedostane

Toto je velmi důležitý statistický a psychologický efekt. Lidé sledují především soudní spory, které se skutečně vedou. Jenže právě tyto případy bývají často nejtěžší. Pokud je odpovědnost jedné strany zcela zřejmá a důkazy jsou přesvědčivé, strany mají silnou motivaci spor vyřešit dohodou ještě před rozsudkem. K soudu se proto disproporčně dostávají situace, ve kterých si obě strany myslí, že mají rozumnou šanci uspět, nebo ve kterých je v sázce něco, kvůli čemu jsou ochotny riskovat. Ekonomická analýza práva tento jev dlouhodobě zkoumá jako problém selekce sporů. Výsledek je paradoxní. Pozorujeme-li pouze publikované rozsudky a medializované kauzy, můžeme získat pocit, že právo je mnohem méně předvídatelné, než ve skutečnosti je, protože se díváme právě na výběr nejobtížnějších případů. Je to podobné, jako kdybychom kvalitu medicíny hodnotili pouze podle pacientů na jednotce intenzivní péče.

Právo se odehrává v několika instancích

Rozhodnutí okresního soudu nemusí být konečnou odpovědí na právní otázku. Následovat může odvolání ke krajskému soudu a za určitých podmínek dovolání k Nejvyššímu soudu. V oblasti veřejného práva funguje správní soudnictví s Nejvyšším správním soudem a nad celým systémem ochrany základních práv stojí Ústavní soud. Za splnění podmínek může následovat také řízení před Evropským soudem pro lidská práva. Český Ústavní soud má podle Ústavy patnáct soudců jmenovaných na deset let. Jeho rolí ale není fungovat jako další běžná odvolací instance a znovu řešit každý detail civilního nebo trestního sporu. Posuzuje především zásah do ústavně zaručených práv. Stejně tak Nejvyšší soud neexistuje proto, aby automaticky opakoval celé dokazování každého okresního soudu. Jednotlivé stupně soudní soustavy mají rozdílnou roli. Pro klienta to může být frustrující, protože „správný výsledek“ se může vyjasnit až po několika rozhodnutích. Z pohledu systému je ale víceinstančnost pojistkou proti chybě a současně nástrojem sjednocování práva.

Co profesionálové vědí o rozdílu mezi zákonem na papíře a zákonem v praxi

Americký právník a soudce Oliver Wendell Holmes Jr. patří mezi myslitele spojované s právním realismem. Pro praktický pohled na právo je důležitá jeho myšlenka, že právo lze chápat také jako předpověď toho, co soudy skutečně udělají. Právní realismus připomíná něco, co si dobří litigátoři uvědomují každý den: nestačí znát abstraktní znění zákona. Je třeba vědět, jak je pravidlo používáno v reálných sporech. Jak soudy posuzují konkrétní důkaz? Jak vysokou míru přesnosti očekávají u smluvního ujednání? Jak přistupují k určitému typu nároku? Jaké argumenty považují za rozhodující? Tento přístup ovšem nesmí sklouznout k představě, že právo je pouze psychologie konkrétního soudce. Institucionální pravidla, judikatura a možnost přezkumu individualitu soudce významně omezují. Profesionál proto nehledá „trik na soudce“. Snaží se pochopit rozhodovací prostředí jako celek.

Co říkají reálná evropská data a proč samotná délka řízení nestačí

Výkonnost soudnictví se v Evropě dlouhodobě sleduje pomocí statistik Ministerstev spravedlnosti, Evropské komise a Evropské komise pro efektivitu justice při Radě Evropy, známé jako CEPEJ. Tyto instituce používají například počet nových a vyřízených věcí, délku řízení nebo takzvaný clearance rate, tedy poměr mezi počtem vyřízených a nově příchozích případů. Evropský Justice Scoreboard zase porovnává efektivitu, kvalitu a vnímanou nezávislost soudnictví v jednotlivých členských státech. Z těchto dat vyplývá důležitá věc: rychlost a předvídatelnost nejsou totéž. Soud může rozhodnout velmi rychle a nesprávně. Jiný případ může trvat déle, protože vyžaduje znalce, desítky důkazů nebo řeší dosud nevyjasněnou právní otázku. Profesionální hodnocení soudnictví proto nesleduje jen počet měsíců do rozsudku. Sleduje také konzistenci judikatury, kvalitu odůvodnění, dostupnost opravných prostředků a skutečnou vykonatelnost rozhodnutí. Aktuální roční hodnoty těchto ukazatelů se mění a je vždy vhodné je ověřit přímo v posledních statistikách Ministerstva spravedlnosti, CEPEJ nebo EU Justice Scoreboard.

Co se čeští právníci učí od Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu

Nejdůležitější profesionální dovedností není nasbírat co nejvíce judikátů. Je to schopnost určit jejich hierarchii a význam. Rozhodnutí okresního soudu může být zajímavé, ale obecně nebude mít stejnou interpretační váhu jako ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je klíčové ve správním soudnictví a nález Ústavního soudu může zásadně ovlivnit způsob, jakým musí obecné soudy chápat základní práva. Profesionál proto při rešerši vytváří určitou mapu autority. Nejprve hledá zákon. Potom relevantní rozhodnutí vrcholných soudů. Následně zjišťuje, zda existuje ustálená linie, rozpory nebo nedávný posun. A teprve potom staví argument. Vytržení jedné věty z rozsudku bez znalosti kontextu může být stejně nebezpečné jako citovat jednu větu ze smlouvy a ignorovat její zbytek.

Jak právní profesionálové odhadují šanci na úspěch

Dobří advokáti obvykle neuvažují stylem „máme pravdu, tedy 100 %“. Rozdělují problém do několika vrstev. První je právní základ. Existuje nárok v zákoně? Druhá je skutková. Stalo se to, co potřebujeme tvrdit? Třetí je důkazní. Dokážeme to soudu prokázat? Čtvrtá je procesní. Neuplynula lhůta? Má žalobu správná osoba? Je správně formulován petit? Pátá je judikaturní. Jak podobné případy řeší vyšší soudy? Šestá je ekonomická. I když máme 70% šanci vyhrát, dává spor finančně smysl? Pokud je hodnota nároku 150 000 Kč a několik let řízení může stát značnou část této částky, odpověď nemusí být automatická. Profesionální posouzení tedy není věštba. Je to mapa rizik.

Zaměnit morální spravedlnost za právně vymahatelný nárok

„Je to přece nespravedlivé“ může být lidsky přesvědčivý argument, ale samo o sobě nemusí vytvořit žalovatelný nárok. Právo a morálka se překrývají, ale nejsou totožné. Někdy je chování druhé strany neetické, ale smlouva ho umožňuje. Jindy může něco působit formálně v pořádku, ale narazit na princip dobrých mravů, zákaz zneužití práva nebo ochranu slabší strany. Profesionální právník proto převádí lidský příběh do právních kategorií. Která konkrétní povinnost byla porušena? Jaký právní následek z toho vyplývá? Jaká škoda vznikla? Existuje příčinná souvislost? Co přesně má soud uložit? Teprve tak se pocit nespravedlnosti mění v právní případ.

Začít budovat důkazy až poté, co konflikt vypukne

Nejlepší soudní strategie často vzniká dlouho před prvním soudním jednáním. Profesionálové proto doporučují dokumentovat podstatná obchodní a právní rozhodnutí v okamžiku, kdy vztah funguje dobře. Pokud se mění rozsah zakázky, potvrďte změnu písemně. Pokud upozorňujete dodavatele na vady, vytvořte časově dohledatelný záznam. Pokud je důležitý souhlas protistrany, nespoléhejte na to, že si za tři roky oba stejně vzpomenete na telefonní hovor. Lidé mají tendenci považovat dokumentaci za projev nedůvěry. Ve skutečnosti může být přesný zápis nejlepší prevencí budoucího konfliktu. Zatímco ve finančním světě profesionálové diverzifikují riziko, právníci ho často snižují dokumentací

  Vytvořte si ještě před sporem mapu scénářů

Místo jediné otázky „Vyhrajeme?“ si položte čtyři. Co se stane, pokud vyhrajeme úplně? Co když uspějeme pouze částečně? Co když prohrajeme? A co když spor skončí dohodou? Ke každému scénáři lze přiřadit náklady, čas, reputační dopad, vymahatelnost a další rizika. Představte si firmu, která vymáhá pohledávku jeden milion korun. Právní analýza může ukazovat slušnou šanci na úspěch, ale pokud je žalovaný prakticky nemajetný, vítězný rozsudek může mít menší ekonomickou hodnotu, než firma očekává. Profesionál proto vždy odděluje otázku „Můžeme získat rozsudek?“ od otázky „Můžeme reálně získat peníze?“ Právo je nástroj k řešení problému, nikoli samoúčelná soutěž o vítězný dokument.

Počítejte s tím, že první rozsudek nemusí být poslední

Pokud je spor právně složitý nebo finančně významný, strategie by měla počítat s odvoláním již od začátku. To neznamená automaticky vést každý spor až k Nejvyššímu soudu. Znamená to vědět, které otázky mohou být později přezkoumatelné a které chyby již nemusí být možné napravit. Procesní pravidla obsahují lhůty, koncentraci řízení a omezení pro nová tvrzení či důkazy. Účastník, který si řekne „to doplníme později“, může zjistit, že později už je skutečně pozdě. Profesionální procesní strategie proto myslí o několik tahů dopředu, podobně jako šachy. Každé podání má současný účinek, ale může také vytvářet základ budoucího opravného prostředku.

Nezaměňujte tvrdost s kvalitou právní argumentace

Klienti někdy očekávají, že nejlepší advokát bude nejagresivnější. Dlouhé podání plné ostrých formulací ale nemusí být účinnější než přesná desetistránková argumentace. Soud potřebuje rychle pochopit, co požadujete, proč na to máte právo a které důkazy to podporují. Profesionální právní psaní proto často funguje opačně než emotivní spor mezi lidmi. Omezuje hluk. Odděluje rozhodující fakta od vedlejších konfliktů. Dobrá žaloba nebo vyjádření není kronikou všech křivd mezi stranami. Je mapou, která vede soud k právně relevantnímu závěru.

Jak se prakticky vyrovnat s nepředvídatelností soudu

Prvním krokem je přijmout, že nejistotu nelze úplně odstranit. Lze ji ale řídit. Stejně jako investor nedokáže zaručit vývoj trhu, advokát nedokáže zaručit rozhodnutí nezávislého soudu. Může však zvýšit kvalitu vstupních podmínek. Může správně formulovat smlouvu, zachovat důkazy, identifikovat ustálenou judikaturu, vyhodnotit slabá místa případu a vytvořit alternativu k soudnímu řešení. Druhým krokem je nepřemýšlet pouze v kategoriích výhra a prohra. Dohoda, mediace, změna obchodního vztahu nebo částečné narovnání mohou být někdy ekonomicky lepší než stoprocentní vítězství po pěti letech. Třetím krokem je průběžně přepočítávat strategii. Nový důkaz nebo nový judikát může změnit hodnotu sporu. Profesionál není věrný původnímu plánu za každou cenu. Je věrný cíli klienta.

Udělejte si právní stress test ještě před problémem

Vyberte jednu oblast svého života nebo podnikání, kde by případný právní konflikt mohl být finančně významný. Může to být důležitá smlouva, obchodní partnerství, nájem, zaměstnanecký vztah, vlastnictví nemovitosti nebo pohledávka. Položte si několik konkrétních otázek. Kde je skutečně zachyceno, na čem jsme se dohodli? Dokázal bych za tři roky prokázat rozhodující komunikaci? Který dokument by byl pro můj případ nejdůležitější? Jaký je nejhorší realistický scénář? Existuje možnost řešení mimo soud? A pokud by spor skutečně vznikl, kolik času a peněz jsem ochoten investovat do jeho vedení? Potom udělejte jednu praktickou změnu. Doplňte chybějící smluvní mechanismus, archivujte rozhodující komunikaci, nastavte způsob potvrzování změn objednávek nebo si nechte významný dokument zkontrolovat právníkem ještě předtím, než vznikne problém. Nejlevnější soudní spor je velmi často ten, který díky dobré přípravě vůbec nezačne.

Český soud není ruleta, ale ani kalkulačka

Představa absolutně předvídatelného soudnictví je lákavá, ale nereálná. Život je příliš složitý na to, aby každý konflikt měl již v zákoně připravenou jedinou mechanickou odpověď. Zákony obsahují obecné pojmy, důkazy bývají neúplné, svědci se rozcházejí, nové technologie vytvářejí dosud neřešené situace a někdy se střetávají dvě legitimní právní hodnoty. To všechno vytváří prostor pro právní nejistotu. Úkolem kvalitního právního systému proto není odstranit veškerou možnost rozdílného rozhodnutí. Jeho úkolem je držet tuto nejistotu v rozumných mezích prostřednictvím zákonů, vyšších soudů, sjednocování judikatury, povinnosti odůvodňovat rozhodnutí a opravných prostředků. Český právní řád má pro tento účel řadu mechanismů, od zásady podobného rozhodování obsažené v § 13 občanského zákoníku přes sjednocovací roli Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu až po ústavní ochranu spravedlivého procesu. Profesionální právník proto nepředstírá, že budoucnost zná. Snaží se z nejistoty vytvořit strukturované riziko. Oddělí silné argumenty od slabých, fakta od dojmů, právní nárok od morálního pocitu a získání rozsudku od jeho skutečné ekonomické hodnoty. Právě to je možná nejdůležitější odpověď na otázku, proč české soudy někdy působí nepředvídatelně. 

Není to nutně proto, že by právo nefungovalo. Často je to proto, že právo musí rozhodnout spor, který je ve skutečném světě mnohem složitější než jedna věta napsaná v zákoně. A nejlepší obrana proti této nejistotě není hledat někoho, kdo vám zaručí vítězství. Je to vytvořit případ, který stojí na kvalitních důkazech, konzistentní judikatuře, správné procesní strategii a realistickém pochopení toho, co může soud skutečně rozhodnout.

                                                                                                  JUDr.Ing.Milan Koštůr, LL.M.         

Upozornění

Tento článek má obecný vzdělávací a informační charakter a nepředstavuje individuální právní poradenství ani posouzení konkrétního soudního sporu. Výsledek řízení závisí na konkrétních skutkových okolnostech, důkazech, procesní situaci a aktuální právní úpravě a judikatuře. Citované právní teorie a příklady rozhodovací praxe slouží k vysvětlení obecných principů. Před významným právním rozhodnutím je vhodné nechat konkrétní situaci posoudit advokátem se znalostí příslušné právní oblasti.